Jak
přišli ke svému erbu páni Dobřenští a Počepičtí.
Byla jednou válka křesťanů s pohany. Čechové byli národ křesťanský
a válčili s nějakým národem pohanským. V té válce bylo několik
Čechů zajato, po dvou spoutáno k sobě, převezeno do hlavního města
pohanů a tam prodáno do otroctví. Mezi nimi se nacházel i jeden mladičký
junák, kterého jeho pán litoval, a proto ho neobtěžoval těžkou prací,
ale zaměstnával ho u hospodářství tak, aby mladík mohl volně chodit.
Přišel podzim a čas, kdy se čápové zvedají na svou cestu do teplých
krajin. Na jaře sem přiletělo hejno a usadilo se na luhu za městem. Když se
to rozkřiklo, vyběhli ven staří i mladí a pozorovali pyšné ptáky, které
předtím málokdy spatřili, jak loví žáby a vykračují si, jako by jim patřilo
celé království.
Mezi diváky byl i mladík z Čech, a když viděl, jak se pohané
diví ptáku, kterého málokdy viděli, řekl svému pánovi: “Není to divný
pták. Vždyť u mého otce doma tento pták hnízdí a má tam každý rok mladé.”
Když pán uslyšel, co řekl, zažertoval: “Jestli je tedy ten váš pták
mezi nimi, tak na něj zavolej, a když přijde, přísahám při bradě
prorokově, že tě propustím z otroctví a nechám tě vrátit do tvé
vlasti!”
Tak mladík poklekl na kolena, a jak se to naučil od své paní matky,
tak zkroušeně se pomodlil, že by se i kámen ustrnul, kdyby jeho české řeči
rozuměl. Potom, stále pevně doufaje v pomoc Boží a pamětliv slov “Víra
tvá tě uzdravila”, se obrátil k hejnu čápů a na jednoho z nich
zavolal, aby k němu přišel.
A všemohoucí Pán Bůh, který vyslyšel poníženou prosbu ze srdce
truchlícího, udělal před udivenými pohany zázrak, takže volaný pták se
oddělil od hejna svých druhů a namířil si to přesně k tomu, kdo jej
volal. Tak pohan, pamětliv své přísahy, ihned mladíka na svobodu propustil.
Radostně spěchal osvobozený mládenec do vlasti, a když se jeho kníže
dozvěděl, jakým podivným způsobem se dostal na svobodu, dovolil mu, aby
nosil obraz čápa na svém štítu. Jeho potomci pak vládli Dobřenicím a Počepicím
a vykonali mnoho dobrých činů.